Kometa Oumuamua mohla být mimozemskou sondou. Spíše ale nebyla

Kometa Oumuamua mohla být mimozemskou sondou. Spíše ale nebyla
Můžete ohodnotit článek

Už jsou zase tady – nikoliv mimozemšťané, nýbrž šokantní titulky, podle nichž si vědci myslí, že loňská mezihvězdné těleso Oumuamua bylo mimozemskou sondou! Dochází při tom na tradiční “ztracení v překladu” mezi spekulativní vědeckou publikací, která je ve svých závěrech daleko méně sebejistá, a potřebou jednoduchého novinářského sdělení. Co hůře, v takto fantaskním tvrzeních se ztrácí to skutečně podstatné o povaze Oumuamua. Jaké jsou ale vlastně argumenty původní studie, a na které protiargumenty článek poněkud zapomíná?

Mezihvězdné těleso Oumuamua prolétlo vnitřní sluneční soustavou loni během léta a podzimu. Bez nejmenších pochyb šlo o nejzajímavější astronomický objev loňského roku a bylo by lhaním nepřiznat si, že i lidé ve vědecké (a popularizační) komunitě v koutku duše doufali v možnost zachycení signálu přicházejícího od bludného tělesa. Přání však nemůže být při vědeckém studiu otcem myšlenky a Oumuamua nakonec odlétla stejně tiše, jako i přilétla.

Vzdor nedostatku času na delší pozorování či snad vyslání sondy, byli astronomové přesto schopni zjistit řadu zajímavých informací a učinit z nich projekce dalších mezihvězdných (a zcela přirozených) objektů. Oumuamua dle nich disponuje spíše protáhlým tvarem (ale nikoliv nutně v poměru 10:1, jak se občas psalo), má načervenalý povrch a rotuje.

Poslední zjištění přišlo před pár měsíci, kdy se ukázalo, že Oumuamua disponuje mírně vyšší rychlostí, než jakou by jí mohl gravitačně udělit průlet u Slunce. Urychlení by přitom mohly dodat velmi slabé, pro nás prakticky nedetekovatelné zbytky plynu uvolněného zahřátím tělesa po průletu kolem Slunce. Z toho se odvodilo, že jde o skoro vyčerpaný pozůstatek komety – právě komety byly ostatně jako mezihvězdné objekty očekávány nejvíce.

Posel z hvězd

Nyní však dvojice harvardských fyziků a známých proponentů SETI výzkumu, Abraham Loeb a Shmuel Bialy, vydala na prepublikačním serveru aRxiv práci, která nabízí i alternativní vysvětlení. Podle ní by Oumuamua mohla být i velmi tenkou solární plachetnicí zjevně mimozemského původu.

Argumentují přitom nejen rotací tělesa a pravděpodobnou přítomností kovů, ale i oním zrychlením při odletu. Oumuamua by dle jejich kalkulací mohla při tloušťce reflexní plochy pod 0,8 mm dostat slunečními částicemi kopanec ekvivalentní tomu, jak ji podle druhé teorie urychlily unikající kometární plyny.

Nutno zmínit, že Loeb a Bialy samozřejmě neříkají, že Oumuamua byla skutečně sondou – to je při její současné vzdálenosti již nemožné potvrdit ani vyvrátit. Není to ostatně teze zase tak unikátní – iniciativa Breakthrough Starshot plánuje něco velmi podobného, totiž vyslat k cizím hvězdám mikrosondy urychlené dle principu solární plachetnice laserem na Zemi.

To však nezabránilo poněkud jednosměrnému reportování zprávy řadou médií, z nichž to skoro vypadalo, že nám ze sluneční soustavy odlétá zvěd inteligentní civilizace. Mohlo tomu tak skutečně být? Při bližším pohledu na zjištěné vlastnosti Oumuamua je Loebova práce jenom o málo víc než spekulativní sci-fi.

Pokud sonda, pak mrtvá

V první řadě není pravda, že podobné úvahy napadly astronomy až nyní. Týmy spolupracující na SETI projektech se na Oumuamua zaměřily radioteleskopy již brzy po jeho objevu. Vzdor zevrubnému poslouchání však nebyly nalezeny žádné projevy, které by indikovaly přítomnost toho, že by k nám (nebo kamkoliv jinam) Oumuamua něco vysílala.

Oumuamua se věnovalo hned několik týmů radioastronomů. Samozřejmě, proponenti hypotézy se sondou mohou namítnout, že mimozemská technologie by mohla komunikovat způsobem, který si neumíme představit. Když ale pomineme, že hypotetické a zatím neexistující komunikační prostředky se jaksi vědcům špatně měří, Oumuamua neporušila fyziku ani svým průletem kolem Slunce – není tedy důvod se domnívat, že by její potenciální stavitelé dalece překonali radiové vlny.

Dalším protiargumentem je teplota povrchu Oumuamua – ta nijak nevyčnívá (mimo období průletu blízko Slunce) z toho, co lze očekávat od přírodních těles. Naopak aktivní plavidla obývaná posádkou musejí své přebytečné teplo uvolňovat radiátory. Právě z podobných důvodů například raketoplány po vystoupání na oběžnou dráhu měly permanentně otevřený nákladový prostor, kde byly radiátory umístěny.

Pokud by Oumuamua byla pilotovanou kosmickou lodí, nebo i automatickou a měla přitom nějaký aktivní reaktor, musela by činit totéž. To však nevidíme. Dalo by se oponovat, že stejně tak jsme nedetekovali ani reziduální unikající plyny, které měly Oumuamua urychlit v majoritně přijímané teorii.

Jak ale zmínil astronom Coryn Bailer-Jones, který Oumuamua přímo studoval, podobně slabé plyny nejsou nic výjimečného, a při absenci okolních gravitačních těles můžou mít značný vliv na trajektorii. Takové drobné odpařování, na míle vzdálené gigantickým ohonům nejznámějších komet, je ostatně i jedním z plánů, jak případně odklonit asteroid na kolizním kurzu se Zemí.

V neposlední řadě nelze ani jasně potvrdit jiné “podezřelé” předpoklady tvaru a rotace tělesa. Třeba naše odhady rozměrů Oumuamua jsou divočejší, než by bylo záhodno – astronomové tuší, že Oumuamua nemá na délku méně než 230 metrů, ale také ne více než 1000 metrů. Oumuamua byla zkrátka již detekována tak daleko a tak krátce, že může mít podlouhlý tvar “válce”, ale také může být spíše “zploštěná”. Nic přesnějšího již z teleskopů nezískáme.

Něco podobného platí i pro rotaci. Oumuamua totiž rotuje kolem všech tří os – nejde o “jednodušší” rotaci kolem jedné osy známou u našich kosmických lodí a sond, která by zajistila rovnoměrné ochlazování a mimo jiné třeba možnost zkoumání planet pomocí přístrojů. V případě světelné plachetnice by navíc podobná rotace poněkud komplikovala využívání slunečního záření k pohonu – to se totiž musí opírat do co největší plochy. Jenže profil Oumuamua se divoce mění.

Pokud by tedy Oumuamua skutečně byla umělého původu, mohlo by jít přinejlepším o mrtvou sondu nebo spíše její vrak. A v takovém případě je už bylo podstatně jednodušší rovnou předpokládat, že spíše jde o mrtvý pozůstatek komety.

Loebova práce samozřejmě předkládá zajímavou hypotézu, dokonce i sama mluví o tom, že Oumuamua by asi byla neaktivní sondou – a existuje skutečně nenulová šance, že těleso mohlo být umělého původu. Rozhodně by však podobné “uvažování nahlas” nemělo být reportováno jako cosi pravděpodobnějšího než detekce unikátní, avšak zcela přírodní exokomety.

Právě Oumuamua nám totiž odhalila, jak hledat podobná tělesa – a poupravila naše předpoklady stran toho, kolik jich je v našem okolí. Věda díky tomu dnes předpokládá, že ročně sluneční soustavou prolétne jedno těleso podobné Oumuamua. A má díky prvnímu pozorování i vyšší šanci, že jich více najde.

Jak pro Astronomy.com dodal Bailer-Jones, Loebova alternativní hypotéza původu Oumuamua je sice zajímavá a vyloučit ji zcela nemůžeme – v rámci skutečného dalšího výzkumu mezihvězdných těles ale vlastně není příliš užitečná.

Loebova a Bielyho práci můžete najít zde.

Související články

IT-službyVíce ke čtení najdete zde číst více

Sdílení je povoleno

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.